Jmenuji se Vladimír Kavka a na těchto stránkách se můžete seznámit s mojí vlastní cestou po Spojených Státech Amerických.
Po velkých úvahách s mým bratrem, kdy už konečně podnikneme nějakou pořádnou cestu po světě jsme se na začátku roku 1997 rozhodli, že nejlepší místo, kam bychom se chtěli podívat jsou národní parky a města Spojených Států Amerických. Plánovali jsme navštívit Kalifornii, Arizonu, Utah, Nevadu a zde Los Angeles, San Francisco, Monterey, Las Vegas, Grand Canyon, Yosemitský národní park, Sequoia park, Death Valley, Zion park a mnoho dalších úžasných míst na severoamerickém kontinentě. O tom všem pojednává moje další vyprávění pro ty, které USA jenom zajímají nebo pro ty, kteří do této země plánují cestu a shánějí informace, tak jako tenkrát my, jsou totiž k nezaplacení. Pokud se chcete na něco informovat, můžete mě kontaktovat na mé adrese.
Sepsáno a zde umístěno na podzim roku 1997.
„Co se tématu o národních parcích v USA týká, doporučuji přečíst článek o národním parku Rocky Mountains, který jsme neměli možnost osobně procestovat. Také doporučujeme web Amerika.cz, který může být Vaším bezplatným průvodcem po USA“.
Video z Yosemite National Parku
Uvidíte naše vlastní záběry největšího vodopádu Severní Ameriky vysokého 700 metrů, klikněte na tlačítko Play (šipka).
Velké přípravy.

Start.
Konečně nastal den "D", úterý (podle statistik nejmenší letecký provoz) 22.4.1997. Jelikož můj bratr pracuje na pražském letišti, naše odbavení proběhlo velice rychle a bez problémů a my za chvilku nasedali do luxusní byznys třídy letadla Boeing 757 společnosti British Airwais (náhodou v ní bylo volno), směr Londýn, letiště Heathrow. Předešlý den proběhlo ve všech našich sdělovacích prostředcích, že na tomto letišti byl absolutně ochromen provoz pro údajně umístěnou bombu, proto jsme vůbec nevěděli, co nás čeká. Za ty dvě a čtvrt hodiny letu jsme se alespoň stačili pěkně nacpat jídlem a vše zapít dobrým vínem.
Na mapě je naše trasa vyznačena blikající čárou, délka je 4200 km.

Letiště Heathrow London
Letiště Heathrow je největší londýnské letiště, skládá se ze 4 terminálů, mezi nimi se přepravujete autobusem. Díky již zmíněné bombě nám naše tašky a kameru snad 5 krát zrentgenovali, po hodině a půl běhání a shánění palubních lístků na další letadlo jsme konečně seděli u gejtu na Los Angeles, ve 12:00 hodin místního času se konečně otevřeli dveře a my nastoupili do největšího dopravního letadla na světě, Boeingu 747, obrovského létajícího kolosu (kapacita 413 cestujících), člověk úplně žasne, že se to vůbec vznese, let probíhal ve výšce přes 10 kilometrů, rychlostí přes 1000 km/hod. při venkovní teplotě mínus 60 stupňů Celsia, doba letu 11 hodin. Při tak velké výšce musíte neustále něco popíjet (letušky asi po půl hodinách roznáší nápoje), protože vzduch je zde neobyčejně suchý a v krku máte pořád vyprahlo, nemáte ale jinou šanci, než to všechno vydržet, protože z letadla se vám určitě vyskočit nepodaří. Po třech hodinách je už člověk docela nervózní, už vás nebaví ani televize a jenom bloumáte letadlem sem a tam. No ale dočkali jsme se.
Los Angeles.
Los Angeles - mezinárodní letiště (LAX) vypadá jako ucpaná dálnice ale místo aut tam jsou letadla, minimálně každou minutu přistává a startuje jedno letadlo, těch stojí ve frontě u dráhy třeba deset za sebou, prakticky všechny jsou Boeing 747, plocha letiště je obrovská (jako všechno v Americe). Teď nás čekal ten nejtěžší úkol celé naší cesty, projít celní a pasovou kontrolou (ta nejhorší byrokracie, co si vůbec můžete představit), jeden špatný pohled na úředníka, jedete domů a Ameriku jste viděli jenom z okénka. V letadle musíte vyplnit vstupní lístek s údaji kde budete bydlet, v jakém hotelu (náhodně jsme vyplnili z průvodce), jak dlouho chcete ve Státech být, jestli tam máte příbuzné a podobně, Američané mají prostě panický strach z každého možného přistěhovalce. Nás ale naštěstí měli asi za nějaké podnikatele, protože po otázce celníka, kolik dnů chci v Americe být a mé odpovědi, že 15 dnů jsem dostal vstupní vízum na půl roku a za pár vteřin jsem byl na americké půdě. Stoprocentně zapracovali naše obleky a kravaty, jinak nemáte šanci, v džínách to zásadně nezkoušejte.

2. den.


Grand Canyon, Navajo, Glen Canyon Dam, Zion Park.


Asi po 200 kilometrech najíždíme na obrovský most přes Colorado, který se tyčí nad přehradou Glen Canyon Dam (stát Utah), v ní se nachází hydroelektrárna, kterou jsme si mohli úplně celou prohlédnout zevnitř (zdarma), procházeli jsme dlouhými chodbami přímo v útrobách přehrady, kam jsme sjeli automatickým výtahem a také jsme byli přímo u generátoru v elektrárně, kde bylo tak silné magnetické pole, že při natáčení kamerou jsem v hledáčku absolutně nic neviděl, pole mi úplně zrušilo obraz, záběry ale naštěstí vyšli. Přehrazením řeky Colorado zde vzniklo obrovské jezero, které, aby nebyla porušena zdejší neopakovatelná příroda, se napouštělo celých 17 let, jmenuje se Lake Powell, viz obrázek.Jezero Lake Powell

Las Vegas.

Death Valley - Údolí smrti, Sierra Nevada.



Sequoia Park, Yosemite National Park.

Po přejezdu hor opět míříme směrem na sever a vjíždíme do dalšího národního parku Spojených Států, Sequoia, stoupáme neskutečným množstvím zatáček (130) stále vzhůru a teprve po hodině jízdy ve výšce 2100 metrů nad mořem nalézáme první největší stromy na světě - sekvoje, které rostou pouze v těchto výškách, nejsou to celé lesy ale rostou roztroušeně po skupinkách ve smíšeném tak zvaném Obřím lese. Konečně jsme u jednoho z největších a nejstarších stromů na světě, jmenuje se General Sherman Tree, je vysoký 83 metrů (Petřínská rozhledna má 60 m), průměr kmene je úctyhodných 11 metrů, obvod 31 metrů a tloušťka kůry je 45 cm! Připadáte si u něj jako trpaslík.
Po nadýchání se silně aromatického zdejšího vzduchu jsme se vydali opět k severu, po asi dalších 200 kilometrech nás vítá Yosemite National Park, to, co jsme potom viděli, to se nedá představit snad ani ve snu, záběry v kameře zachytí tak asi jenom 10 procent toho, co zažijete, když jste přímo zde.


San Francisco.

V přístavu si kupujeme lodní lístky a ve 12:00 hodin vyplouváme na okružní jízdu po San Franciském zálivu, na uších máme sluchátka s malými radiostanicemi, kde si můžeme naladit výklad ve čtyřech jazycích. Konečně se blížíme ke stavbě století, jednomu z nejznámějších mostů na světě.



Konečně najíždíme na most Golden Gate, "Zlatou bránu", při pohledu zepředu je ve tvaru napnutého luku. Z druhé strany mostu pořizujeme nádherné záběry San Francisca i s mostem v popředí. Při výjezdu z města jsme neplatili nic, při přejezdu zpět platíme 3 dolary a ujíždíme po nejznámější silnici v Americe Highway 1, silnice číslo jedna táhnoucí se podél celého severoamerického pobřeží už od Aljašky směrem na Los Angeles, vzdáleného asi 600 km. Ubytováváme se ve městě Santa Cruz vzdáleném asi 100 km od San Francisca, cena 34 dolarů.
Monterey, Los Angeles.


A jsme zase v L.A., míříme k tomu samému hotelu, kde jsme byli poprvé před týdnem, Continental Plaza, kde po nás ale nyní chtějí za ubytování 52 dolarů, ale nebyli by jsme to my Češi, aby jsme na to nevyzráli, stačilo zajet na letiště, předstírat že jsme právě přiletěli a světe div se, najednou máme zase super cenu za 32 dolarů, zajímavé že? Stačil k tomu jeden malý žlutý papírek z letiště. A jelikož jsme přijeli dříve tak máme konečně chvíli čas a jdeme na pravý americký hamburger a Colu do blízké restaurace, za 3 dolary jsme se pěkně nacpali.
Beverly Hills, Hollywood, Melrose Place, Santa Monica, Malibu, Venice Beach.

Hned vedle Beverly Hills se nachází další známá čtvrť, už z dálky víte, že se k ní blížíte, protože vás vítá obrovským nápisem na skále, HOLLYWOOD, sídlo mnoha filmových studií. Jedno z nich jsme navštívili, Paramount Pictures. Měli jsme možnost nahlédnout do zákulisí a sledovat, jak se tvoří filmy, na které chodí do kina celý svět.

Po natočení nádherných záběrů vln Pacifiku se s pláží loučíme a jedeme se zeptat na letiště, zda v dohledné době nebude nějaké volné letadlo, které by nás dopravilo zpět domů, dostáváme šokující informaci, jediné volné místo pro nás je právě teď, poslední dvě místa, letadlo letí za hodinu a půl a dalších minimálně pět dnů nemáme šanci se vrátit domů. Na vysvětlenou, jelikož můj bratr je zaměstnancem letecké společnosti, na naše velmi levné letenky nelze zarezervovat místo v letadle na určitý let, musíme vždy počkat, až nastoupí všichni plně platící cestující a teprve potom, co zbude nějaké volné místo můžeme nastoupit. Má to ale i nějaké výhody, pokud je volno v luxusní byznys třídě, můžete sedět tam, pak máte zaručeno, že z letadla vystupujete minimálně s narvaným žaludkem.

Nyní nás ještě čeká 10-ti hodinový let proti běhu času zpět do Londýna, kde po asi dvou hodinách čekání na letišti nasedáme na let směr Praha, opět v byznys třídě, takže můžeme vše perfektně oslavit, šampáňo teklo proudem, letušky se divily, co se děje. Do Prahy přilétáme ve 21 hodin večer dalšího dne místního času, my máme samozřejmě teprve poledne, časový rozdíl je zase 9 hodin, nyní ale dopředu.
Zase doma.
Naše cesta je u konce, pouštíme si našich šest hodin video záběrů, které jsme v Americe natočili, znovu všechno prožíváme a stále se vracíme ve vzpomínkách zpět, k těm nádherně prožitým dnům, kdy jsme viděli opravdu přírodní divy světa, velká města, největší oceán na této planetě a nádhernou přírodu, ale doma je přece jenom doma!
V roce 1997 sepsal Vladimír Kavka.